Leden 2018

Neztrácet naději

31. ledna 2018 v 10:19 | Phouka |  Téma týdne
Tak je tu zase středa (pokud to půjde, ráda bych pravidelně zvěřejňovala příspěvky každou středu a neděli) a s ní další z mých výtvorů. A aby mi to šlo lépe, rozhodla jsem se opět pokusit o téma týdne. Přeji krásný den a příjemné počtení!


Peníze na uvítanou

28. ledna 2018 v 18:00 | Phouka |  Misthaven
Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!
Tak jsem přemýšlela, jak bych tenhle blog mohla trochu rozjet a napadlo mě, že bych se mohla maličko vrátit v čase.
V listopadu loňského roku jsme se účastnila výzvy zvané Wordvember, ve které jsem měla za úkol napsat každý den povídku na předem určené téma. Celou výzvu se mi podařilo splnit a teď bych se o povídky z ní ráda podělila i tady. To, že zrovna není listopad, prosím ignorujte.
Tak prosím, příjemné počtení
Vaše Phouka


Čeho se bojíš?

25. ledna 2018 v 12:32 | Phouka |  Téma týdne

"Čeho se bojíš?" ptají se mě lidé, když zamykám svůj byt na tolik západů, kolik jen můžu.

Všimla jsem si toho celkem nedávno. Na to, že občas vídám zvláštní věci, jsem si už zvykla. Ale tohle bylo nové. Byl to pocit, jako by mě někdo sledoval. Pořád jsem se musela ohlížet za sebe. Na ulici, ve škole, doma. Už dřív jsem čas od času koutkem oka vídala podivné tvary a postavy, ale nikdy mě nijak neohrožovaly, takže jsem si jich nevšímala. Tohle bylo jiné.

"Čeho se bojíš?" ptají se mě lidé, když sypu na parapet sůl.

Vídala jsem je ve snu. Většina z nich vypadala jako lidé. Dokonalí lidé. Až moc. A přitom naprosto nelidští. Probudila jsem se s křikem, protože se po mně natahovali, jako by mě chtěli stáhnout k sobě.

"Čeho se bojíš?" ptají se mě lidé, když nad dveře přibíjím podkovu.

Vím, co jsou zač. Milují všechno krásné, milují talent. A ne, nejedná se o učitele z umělecké školy.
Setkala jsem se s jedním z nich. Bylo to dávno, ještě na střední škole. Tehdy jsem o nich nic nevěděla. Narazila jsem na něj v parku. Zeptal se mě, co bych si přála.

"Čeho se bojíš?" ptají se mě lidé, když věším do okna snítku třezalky.

Nenapadlo mě, že by to mohlo mít nějaký háček. Najednou jsem byla ve hře na flétnu nejlepší ze školy. Nabídli mi studium na konzervatoři. Okamžitě jsem přijala. Začala jsem hrát na koncertech. Všechno bylo perfektní. To, že je čas od času koutkem oka zahlédnu, mě netrápilo. A pak mě začali sledovat.
Teď už jsou všude. Zírají na mě z davu. Kdykoliv vyhlédnu z okna, vidím tam jednoho z nich, s průsvitnou tváří přitisknutou na sklo.
Začala jsem si hledat informace. Zjišťovat, co jsou zač. Opravdu plnili přání. Ale za každé přání je třeba zaplatit. Jak jsem mohla vědět, že moje neuvážená slova budou tak nebezpečná?
Tomu, kdo mi splnil přání, jsem slíbila, že jednou budu hrát jen pro něj a jeho přátele. Jak jsem mohla vědět, že 'jednou' pro něj znamená něco jiného než pro mě?

"Čeho se bojíš?" ptají se mě lidé, když jim odmítám hrát. Čeho se bojím? Bojím se, že bytost, která se jednoho rána probudí v mé posteli, nebudu já.

Ztracená

24. ledna 2018 v 14:23 | Phouka |  Jednorázovky
Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní.
Jsem Phouka, pro blízké přátele Temný Pán a vy jste právě zabloudili na můj nový blog. Najdete tu různé výplody mé fantazie (které budou možná i ke čtení).
Jelikož nejsem zrovna odborník na psaní úvodů, přejdu rovnou k věci a nabídnu vám povídku na uvítanou: