Ztracená

24. ledna 2018 v 14:23 | Phouka |  Jednorázovky
Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní.
Jsem Phouka, pro blízké přátele Temný Pán a vy jste právě zabloudili na můj nový blog. Najdete tu různé výplody mé fantazie (které budou možná i ke čtení).
Jelikož nejsem zrovna odborník na psaní úvodů, přejdu rovnou k věci a nabídnu vám povídku na uvítanou:


Jsem sama. Vždy jsem byla. Nebo… ne? Je těžké si vzpomenout.
Ulice, kterými procházím, jsou prázdné. Žádní lidé, žádná auta. Jenom dlouhé, zaprášené ulice ozářené zapadajícím sluncem. Aspoň si myslím, že zapadá. Možná ve skutečnosti vychází. Je tu pořád, veliké a oranžové těsně nad obzorem. Nemyslím, že se za dobu, co jsem tady, pohnulo. Žádný den, žádná noc, jenom věčný západ slunce. Nebo východ.
Je tu hrozné ticho. Jediným zvukem je šumění větru, ale i to zní vzdáleně a nepřítomně. Někdy mám pocit, že slyším hlasy - lidské hlasy, Bože, ty jsem neslyšela už celou věčnost! - ale než najdu jejich zdroj, rozplynou se.
Jak dlouho už tu jsem? Zdá se, že to jsou jen minuty, ale čas je tady matoucí a moje vzpomínky zrovna tak. Musela jsem několikrát projít celé město, protože mi spousta míst připadá povědomá, ale nikdy si nepamatuji, kde jsou nebo jak se tam dostat. Myslím, že jsem našla svůj dům, ale něco není v pořádku. Několikrát jsem vešla dovnitř, ale všechno je špatně, jak zevnitř, tak zvenčí. Mám dojem, že jsem se rozhodla tam už nikdy nevstoupit, ale stejně se tam vracím.
Znovu procházím ulicí, která je povědomá i neznámá zároveň. Nemám tušení, v jaké části města jsem. Jména ulic nedávají smysl, nerozumím jim. Ráda bych se někoho zeptala. Je z města nějaká cesta ven?

Najednou mě z omámení probudí hlasitý zvuk. A další. Přede mnou přistane veliký pták. Jeho smolně černé peří je oproti nudné šedi ulice neuvěřitelně jasné. Krkavec, uvědomuji si. Znovu zakráká a začne poskakovat směrem k úzké uličce mezi dvěma domy, které jsem si nikdy nevšimla. Netrvá to dlouho a já ho následuji. Běžím za krkavcem a zoufale se snažím ho nespustit z očí.
Když se vynoříme na druhé straně uličky, nemůžu popadnout dech. Na okamžik začnu panikařit. Ulice vypadá stejně jako ta na druhé straně! Snažím se zadržet slzy. Jsem pořád ztracená.
Vrhnu na krkavce rozčilený pohled. Ještě jednou zakráká a vzlétne, jako by se nic nestalo. Sleduji, jak jeho tělo mizí na pozadí tmavnoucí oblohy. Potom se všude kolem mě rozsvítí pouliční lampy a já si uvědomím: slunce konečně zapadlo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kalamity Iharo Kalamity Iharo | E-mail | Web | 28. ledna 2018 v 14:39 | Reagovat

Sweetheart I love this story! You know, it's... Oh, it gives me goosebumps... I think this one was good for a start!

2 Phouka Phouka | Web | 28. ledna 2018 v 14:43 | Reagovat

[1]: Aw, I am glad you like it, honey!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama