Kočičí hodiny

18. února 2018 v 18:37 | Phouka |  Misthaven
Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní! To už je zase neděle? No, co se dá dělat... Máme tu další povídku, tak příjemné početní!



Anabelle nebyla Smrt. Přesto k ní, jako správná bánší, měla blízko. Pokud měl někdo zemřít, věděla to. Každý měl své hodiny, přesýpací hodiny, které ukazovaly, kolik času mu ještě zbývá. Vždy, když se Anabelle na někoho podívala, ty hodiny viděla. Nepoznala přesně, kolik času komu zbývá, ale vždy ji přitahovaly ty, kterým už docházel písek. Majitelům takových hodin se pak zjevovala a svým pláčem jim blížící se smrt ohlašovala. Nebyla to nejlepší práce, ale Anabelle si nestěžovala. Za těch pár desítek let si už zvykla.
Oleg žil v knihovně odnepaměti. Každé ráno vítal knihovníka hlasitým mňoukáním a dožadoval se mléka. Nikdo si nebyl jistý, kde se tam vzal, prostě se jednoho dne objevil - veliký, zrzavý kocour s dlouhou srstí a neobyčejným štěstím. Rád se toulal uličkami mezi policemi. Někdy zmizel v uličkách knihovny a nevracel se celé dny. Vždycky se ale opět vynořil, někdy s trochu pocuchanou nebo připálenou srstí, ale vždycky živý a zdravý.
Kočkám Anabelle obvykle nevěnovala pozornost. Kdyby měla zvěstovat blížící se smrt každému zvířeti ve městě, vůbec by se nezastavila. Oleg byl ale zvláštní. Především tím, jak často se ocital v ohrožení života.
To, kolikrát se Oleg vyhnul přejetí autem, bylo skoro neuvěřitelné. Zdálo se, že své okolí vůbec nevnímá. Prostě si spokojeně vykračoval navzdory jakékoliv hrozbě, ať už pocházela od aut nebo od nepojmenovatelných bytostí z hlubin knihovny.

Něco se dělo. Anabelle netušila co, ale jedno jí bylo jasné - dvěma lidem a jedné kočce právě docházel čas. Jednoho z lidí, starší paní, která ve městě prožila většinu svého života, už na to upozornila. Druhým člověkem by taxikář, který se do městečka přistěhoval teprve nedávno. Skrz magii, která Anabelle obklopovala, téměř neviděl a její nářek připsal nějakému ptákovi. Kdysi by Anabelle možná byla zklamaná, ale už si zvykla. Spousta lidí si vymyslela vlastní vysvětlení, pokud něčemu nerozuměla. Kočce se zjevila už předchozího večera. Onou kočkou byl samozřejmě Oleg.
Když kolem třetí hodiny odpoledne vyběhl mladý tmavovlasý muž z budovy knihovny následován temným, zlověstným oblakem, Anabelle nebyla překvapená. Koneckonců knihovna, zdroj vědění a krásných slov, byla jedním ze slabých míst města. Právě odtud se často vynořily největší hrozby.. Než se knihovníkovi podařilo oblak pomocí směsi soli a popela zahnat zpět do knihovny, výkřiky a hlasitý zvuk nárazu Anabelle prozradily, že starobylá bytost z hlubin knihovny už našla své oběti. Neplakala. Už ne. Po všech těch letech si stačila zvyknout. Lidé přicházeli a odcházeli a ona s tím obvykle nemohla nic dělat.
Oblak zanedlouho kompletně zmizel někde v podzemí knihovny a lidé se seběhli kolem nabouraného taxíku. Anabelle se nemusela dívat, aby jí bylo jasné, že oba jeho pasažéři jsou mrtví.
Hlasité zamňoukání ji vytrhlo ze zamyšlení. Ve dveřích knihovny se objevil malý stín a bezstarostně si to namířil přímo k Anabelle. Oleg. Z kožichu se mu kouřilo, ale jinak vypadal nezraněný. Přízračné hodiny nad jeho hlavou byly téměř prázdné, ale Anabelle si dobře všimla, jak písek v jejich spodní části víří a stoupá nahoru. Neviděla to poprvé, ale přesto ji to vždy udivovalo. Věděla, že se říká, že kočky mají devět životů. U Olega to ale bylo nejmíň devět tisíc.



Tuto i další povídy z Wordvemberu 2017 najdete také na adrese https://www.facebook.com/themisthavenlibraryCZ/
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama