Měsíc lovce

21. února 2018 v 10:09 | Phouka |  Jednorázovky
Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!
Je tu zase středa a Phouka pořád ještě neumí psát úvody. Povídky už jdou trochu líp... Tahle vznikla minulý týden na Valentýna (oooh, romantika! I když... ne, no romo, sorry...). Není sice úplněk, ani podzim, ale snad se bude líbit :)
Tak příjemné čtení!



Slyšeli jste někdy za úplňku hřmění? Jestli ne, věřte mi, že ho minimálně jednou v životě uslyšíte. Slibte mi prosím, že až k tomu dojde, za žádnou cenu nepůjdete ven. Já ho slyšel, samozřejmě, a vím, co znamená. Jistě, jinak bych vás nevaroval. Mohlo by se vám stát to, co mně, nebo něco mnohem horšího.
Bylo mi tenkrát asi šestnáct. Začátek září, dny byly ještě teplé, ale v noci se už teplota blížila k nule. Škola už začala, to mi ale nebránilo v tom, abych o víkendu někam vyrazil s kamarády. Přiznávám, ten večer jsem měl trochu upito, ale na to, co jsem zažil, to nemělo žádný vliv.
Po večeru stráveném popíjením na opuštěném dětském hřišti jsme se před kamarádovým domem rozloučili a já vyrazil domů. Bylo hezky. Trochu chladno, ale dalo se to vydržet. Měsíc byl v úplňku a svítil tak jasně, že jsem chvilku přemýšlel, proč vůbec svítí na ulici lampy. Vstoupil jsem zrovna do městského parku, když se ozvalo zahřmění.
Myslel jsem, že se mi to jenom zdálo. Možný, že nějakou blízkou ulicí projel kamion, říkal jsem si. Když zahřmělo podruhé, začal jsem se dívat po obloze. Byla bez mráčku, i když hvězdy vidět nebyly. Jen ten měsíc. Pak jsem si uvědomil, že slyším ještě něco. Dupot kopyt a štěkot psů. Znělo to trochu jako lovecká scéna z nějakého historického filmu. A blížilo se to směrem ke mně.
Nejdřív jsem myslel, že jsou to jen moji kamarádi, že si ze mě dělají legraci. Potom se ale přímo proti mě objevil dav lidí na koni. Z dálky se daly těžko rozeznat detaily, ale všichni byli ozbrojeni luky a šípy nebo oštěpy a oblečení byli jako komparz ze středověkého filmu. Pod nohama koní pobíhali psi.
Jak se přibližovali, uvědomil jsem si, že je něco špatně. Napadlo mě, že tu možná něco natáčejí, ale nikde jsem neviděl kamery ani ostatní věci, které můžete vidět na place, kde se něco točí. Ti lidi navíc vypadali divně. Čím blíž byli, tím míň vypadali jako lidi. Někteří měli jen jedno oko, někteří jich měli tři a více, zahlédl jsem i pár takových, co měli místo obličejů jen hladkou kůži. Pár se jich hlasitě smálo. Měli nepřirozeně široká ústa plná ostrých zubů.
Zastavili se pár metrů ode mě a zírali, jako by si mě prohlíželi. Když byli takhle blízko, byli ještě grotesknější. Viděl jsem zvířecí hlavy na lidských tělech, lidské obličeje na tělech víceméně zvířecích, neobvyklé počty končetin i prstů. Ani jejich koně nebyli normální. Místo obvyklých koňských tlam měla většina z nich rozšklebené chřtány plné žraločích zubů. Obklopovali mě v půlkruhu, takže jediná možnost případného útěku znamenala park. Stihl bych utéct, než mě zasáhne něčí kopí? Možná by se mi povedlo vycouvat mezi stromy a tam se jim ztratit...
Museli si všimnout, jak zvažuji své možnosti, protože najednou, jako na povel, se všichni hlasitě rozesmáli. Jejich hlasy nezněly lidsky. Zněly… Vlastně si nejsem jistý, jak zněly. Nedá se to popsat. Jako by vás obklopovala smečka hyen, vran a tak podobně...přibližně.
Jeden z nich vyjel do popředí a zavládlo ticho. Nejspíš jejich vůdce, napadlo mě. Asi nejvíc ze všech se podobal člověku - normální ústa, normální počet očí i končetin. Na krku mu visel náhrdelník z něčeho, co nápadně připomínalo lidské zuby. Hlavu mu zdobila koruna z paroží, ze kterého kapala čerstvá krev. Díval se na mě a já na něj. Nějak jsem věděl, že teď se o všem rozhodne.
Vůdce lovců mávl rukou a z davu vyběhl pes. Byla to veliká zrůda bez srsti, s černou kůží potřísněnou něčím vlhkým, ostrými zažloutlými zuby a očima, které v měsíčním světle rudě zářily. Přestal jsem uvažovat o nenápadném vytracení se a začal jsem prostě zdrhat.
Pádil jsem mezi stromy, jako by mi šlo o život. Což nejspíš šlo. Kdysi jsem slyšel, že pokud před něčím utíkáte, máte kličkovat, ale já nad tím ani neuvažoval. Prostě jsem běžel, jak nejrychleji jsem mohl. Věděl jsem, že to zvíře mě pronásleduje. Slyšel jsem, jak jeho tlapy šustí ve spadaném listí, cítíl jsem jeho vlhký, páchnoucí dech vzadu na krku. Zvedal se mi z toho žaludek, ale běžel jsem dál.
Uběhl jsem sotva sto metrů, když parkem zaznělo něco jako tón lesního rohu, následovaný dusotem kopyt. Hon začal a já byl kořist.
Smečka psů mě brzy dohnala. Neměl jsem čas si je prohlížet, jen jsem se snažil ignorovat bodavou bolest v boku a běžet dál. Postřehl jsem jen, že většina z nich má jen lysou, buď černou nebo šedavou kůži a poněkud groteskní stavbu těla. Pohrávali si se mnou, chňapali mi po nohách, ale ani jeden z nich nezaútočil přímo.
Když z boku přilétlo první kopí, uvědomil jsem si, že mě psi zahnali přesně tam, kde mě lovci chtěli mít. Najednou byli všude kolem. A mně bylo jasné, že tady umřu.
Znovu se začali smát a já ztrácel poslední zbytky naděje. Přilétlo další kopí a pak několik šípů, všechny jen kousek ode mne. Hráli si se mnou. Pomalu jsem klesl na kolena. Nemělo cenu se bránit. Jejich smích ještě zesílil.
Najednou mě něco napadlo. Pomalu jsem vzhlédl a podíval se kolem sebe. Minimálně dva z nich hodili kopí. Co když nemají další zbraně? Velice brzo jsem si jednoho takového všiml. Byl vysoký, s lysou hlavou a hladkou kůží místo očí. Není divu, že netrefil. Chvíli jsem zvažoval svoje možnosti a pak jsem se rozhodl. Nejspíš už stejně nemám co ztratit. Popadl jsem jedno kopí a podařilo se mi ho vytáhnout ze země. S kopím v rukách jsem se rozeběhl proti koni nyní neozbrojeného jezdce. Jak jsem očekával, podařilo se mi ho vyplašit. Na okamžik jsem dostal strach, že se vzepne a pokope mě, ale jen polekaně uskočil, takže vytvořil mezeru tak akorát pro mě. Povedlo se mi proklouznout.
Znovu jsem běžel mezi stromy, tentokrát s kopím v ruce. Pořád mě píchalo v boku, ale už jsem cítil aspoň trochu naděje. Navíc se zdálo, že jsem lovce tak trochu zaskočil, protože mě zatím nezačali pronásledovat.
Opět jsem je zaslechl až když jsem probíhal brankou, která vedla do parku z téhle strany. Byli překvapivě blízko. Svist šípů mi prozradil, že hon rozhodně ještě neskončil. Pokusil jsem se zrychlit, ale plíce jsem měl v jednom ohni a v boku mě píchalo jako nikdy. Vypotácel jsem se z parku.
Najednou mi nohou projela bolest a já upadl. Z lýtka mi trčel krátký šíp. Měl jsem dost rozumu, abych ho nevytahoval a pokusil jsem se postavit na nohy. Povedlo se mi to překvapivě rychle. Nejspíš to měl na svědomí všechen ten adrenalin. Zůstat tam, dostali by mě buď oni, nebo nějaké auto.
Dokulhal jsem na druhou stranu silnice. Za mnou bylo ticho. Co plánují tentokrát? Trochu nejistě jsem se ohlédl. Pořád tam byli. Stáli pod příkrovem stromů a dívali se na mě. Žádný z nich neopustil park. Zdálo se, že čekají, co udělám. I já jsem čekal. Zírali jsme na sebe přibližně minutu. Pak mezi námi projela dodávka a na zlomek vteřiny mi zakryla výhled. Když zmizela za zatáčkou, už tam nebyli.
Podařilo se mi dokulhat domů. Když mě viděli rodiče, okamžitě mě, i přes moje protesty mě vzali do nemocnice. Tam mi nohu jakž takž ošetřili. Šíp během toho všeho někam zmizel. Ne ale na dlouho.
Už je to patnáct let a já se stále neodvážím opustit za úplňku svůj byt. Obzvlášť když zaslechnu hřmění. A to vždycky zaslechnu minimálně jednou za rok. Tehdy si zamknu dveře pečlivěji než obvykle, utěsním všechna okna a čekám, až přijde ráno. Občas v dálce slyším dupot mnoha kopyt a zvuk honu. A ráno potom vždy najdu ve dveřích zabodnutý šíp, zborcený čerstvou krví a ozdobený několika lidskými zuby.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kalamity Iharo Kalamity Iharo | E-mail | Web | 21. února 2018 v 10:18 | Reagovat

As I already told you, I love it! But I wanna say it again! I love it! It's amazing story! I really like it and enjoy reading it!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama