Utopená

7. února 2018 v 14:07 | Phouka |  Jednorázovky
Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní! Už jsem se tak trochu bála, že se mi nepovede nic sesmolit, ale nakonec se podařilo! (Jeden by nevěřil, jak inspirativní může být hodina inseminace hospodářských zvířat)
Jinak sláva kachně za tumbl a nápady, které se tam občas dají najít.
Tak příjemné čtení a hezký zbytek dne.
Vaše Phouka



"Moc mě to mrzí, ale co můžu dělat?"
Sledovala, jak jí svazuje nohy k sobě, neschopná pochopit, o čem to mluví.
"Ty...tys mi slíbil, že mi pomůžeš," zašeptala chvějícím se hlasem. "Říkal jsi, že mi pomůžeš dostat se přes moře…"
"Jo, poslyš… Tahle loď se dostává z jedné potíže do druhé od chvíle, co ses dostala na palubu. Prostě… ženské na palubě nosí smůlu. A to my nepotřebujeme. Vážně mě to mrzí."
"Tak takhle to tedy je? Vzal jsi mě na palubu, užil sis se mnou a teď se mě zbavíš? To je pěkná ubohost."
Pokrčil rameny a přesunul se blíž, aby jí slabším lankem svázal ruce. Nebránila se, věděla, že nemá kam utéct. Po tváři jí sklouzla horká slza. Její osud byl zapečetěn.
***
Nemohla dýchat. Snažila se zadržet dech, ale nemělo to cenu. Klesala ke dnu. Pokoušela se udržet zavřená ústa, ale voda jí vnikala do nosu a plíce měla v jednom ohni. Zoufale potřebovala vzduch, ale nikde kolem žádný nebyl.
Provaz se jí zařezával do kotníků. Cítila, jak ji táhne dolů, hlouběji a hlouběji do temnoty moře. Chtěla vzít ten veliký kámen, který ji zatěžoval, a rozbít s ním svému milenci hlavu. Ne. Raději by mu ho uvázala k nohám a shodila ho do moře místo sebe.
Cosi se jí otřelo o rameno. Jak pomalu ztrácela vědomí, ucítila, jak se kolem ní ovíjejí štíhlé ruce...
***
Mohla znovu dýchat. To bylo to první, čeho si všimla. Mohla dýchat a měla volné ruce. Bylo to zvláštní, pořád kolem sebe cítila vodu. Pomalu otevřela oči. Už nepálily, ne tak jako předtím. Chvíli jí ovšem trvalo, než dokázala rozeznat něco víc, než jen světlo a stíny. Pak si uvědomila, že ji obklopuje několik postav.
Něco se dotklo její tváře. Trhla sebou a přitom si uvědomila, jak plynulé a elegantní jsou její pohyby tady pod vodou. V jejím zorném poli se objevila jedna z bytostí. Její bledá tvář v příšeří jemně zářila, dlouhé vlasy jí tvořily jakousi svatozář kolem hlavy. Po stranách krku měla temné rýhy, které se pravidelně rozšiřovaly a zase zužovaly. Zápěstí měla zjizvená a nohy ovinuté silným lodním lanem.
Chtěla se zeptat, co jsou zač, ale když otevřela ústa, nevyšel z nich jediný zvuk. Vodní žena se usmála a přiložila jí prst na rty. Druhou rukou pokynula ostatním. Všechny to byly ženy. Všechny měly zjizvené ruce, rýhy na krcích a spoutané nohy. Jejich dlouhé vlasy začínaly připomínat les chaluh. Bylo jí jasné, proč tu jsou. Věděla naprosto přesně, jaký osud je stihl.

Vzaly ji za ruce a společně pluly vzhůru, směrem k hladině. Sluneční světlo ji bodalo do očí. Jestli předtím litovala, že už ho nikdy neuvidí, teď začínala toužit po příjemné temnotě hlubin. Těžko se jí i dýchalo, její tělo si už stihlo zvyknout na přijímání kyslíku z vody. Brzy ale pochopila, proč tu jsou. Vynořily se poblíž útesů.
Vyšplhaly na kameny nad vodou. Slunce tu nepříjemně pálilo, ale to nevadilo. Z dálky se sem blížila loď. Loď, která jí byla až příliš povědomá.
Jedna z žen začala zpívat. Měla chraptivý, ale překvapivě melodický a hlavně silný hlas. Brzy už zpívaly všechny. I ona se přidala. Mořská sůl ji pálila v krku, slunce jí spalovalo kůži a kámen ji nepříjemně odíral, přesto ale nepřestávala. Její hlas zněl silněji než ostatní, byla v něm všechna bolest a nenávist, kterou v sobě našla.
Loď se pomalu pohybovala směrem k nim. Proti modré obloze už mohla vidět postavy na palubě. Všichni muži dychtivě a nenasytně naslouchali písni, která jim zvěstovala smrt.

Netrvalo dlouho a dočkala se. Loď najela na jeden z útesů, ukrytých pod hladinou, a začínala se potápět. Námořníci, stále ještě omámení jejich písní, jako by to ani nevnímali. Místo, aby se snažili zachránit, ještě skákali do vody a snažili se doplavat až k dívkám. Ty se náhle začaly smát. Jejich hlasy zněly ještě chraplavěji než předtím, skoro teď připomínaly hejno vran. I ona se rozesmála a krk jí sevřela řezavá bolest. Vyhrkly jí slzy, ale smála se dál. S bolestným smíchem sklouzla do vody a začala hledat svého milence. Nemusela hledat dlouho, byl jedním z prvních, kdo se vrhli z lodi dolů.
Když se k němu přiblížila, nepoznal ji. Přihlouple se usmíval, když ho vzala za ruce a stáhla ho s sebou pod vodu. Poznal ji, až když se mu plíce začaly plnit vodou. Zpanikařil, snažil se jí vytrhnout, ale ona ho držela pevně. Dívala se mu do očí. Byly zoufalé, prosily ji o smilování. S nenávistným úšklebkem pronesla slova, která od něj slyšela naposledy. Věděla, že pod vodou ji neuslyší, ale přesto si byla jistá, že jí porozumí.
"Vážně mě to mrzí."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kalamity Iharo Kalamity Iharo | E-mail | Web | 7. února 2018 v 14:36 | Reagovat

Oh my Satan! I just... I was so sure it's gonna be about Kelpies, when I saw the title, but this is even better! SO amazing!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama