Starožitnictví, kuriozity a bylinkářství Ignácie Čejkové

11. července 2018 v 13:57 | Dark Lord Phouka |  Jednorázovky
Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!
Je tu další středa! A s ní další povídka! A nová postava!
Proč tolik vykřičníků? Křičím snad? Nemám tušení!
Tak příjemné čtení!
Vaše Dark Lord



Vlastně ani nevíte, jak jste se sem dostali. Hledali jste vlakové nádraží a nejspíš jste cestou někdo odbočili, nevzpomínáte si ale, že byste někde zahýbali z hlavní ulice. Najednou jste se prostě ocitli v zapadlé uličce lemované stařičkými řadovými domy. Silnice tu byla dlážděná a nesmírně hrbolatá a klikatila se, takže nebyl vidět její konec. Ani jeden. Byli jste v tomhle městě poprvé, ale byli jste si naprosto jistí, že tudy se k vlakovému nádraží nedostanete.
Pomalu kráčíte uličkou a rozhlížíte se kolem. Je tu plno malých, starobyle vyhlížejících výkladních skříní. Slunce už zapadá, ale zdá se, že většina krámků má ještě otevřeno. Přinejmenším se v nich svítilo a pár z nich mělo dokonce otevřené dveře. Hned vás napadne vejít do jednoho z nich a zeptat se na cestu.
Krámek, který jste si vybrali, je zalitý hřejivým, zlatým světlem. Police plné pečiva, na pultě napůl rozkrojený chleba. A nikde nikdo. V prvním okamžiku vám to nepřijde zvláštní, když ale pár minut postáváte pod žárovkou, která by normálně rozhodně nemůže vydávat tak silné světlo, uvědomíte si, že to není právě obvyklé. Zároveň vás ale přepadne myšlenka, že ten chleba na pultě voní náramně dobře, a hned ji následuje druhá, že by se jistě nic nestalo, kdybyste ochutnali. Vzápětí se ale dostaví vaše morální zásady a vy usoudíte, že nejste zloději a ani s tím nehodláte začínat. Místo ochutnávání se tedy hlasitým "haló" pokusíte přivolat někoho, kdo by vám mohl pomoci.
Nic se nestane. Nikdo se neobjeví, žádný hlas vám neodpoví. Jen žárovka tiše bzučí. Zkusíte to znovu, ale pomalu ztrácíte naději. Je tu vůbec někdo? Když vám ani napotřetí nikdo neodpoví, rozhodnete se hledat pomoc jinde. Sousední obchod - květinářství - je na tom ale úplně stejně. Plný zboží a nikde nikdo.
Pokračujete ulicí dál a cestou aspoň nakukujete do výkladních skříní s nadějí, že někde někoho zahlédnete. Zdá se vám, že už hledáte pěkně dlouho. Na druhou stranu to nemůže být tak dlouho - slunce pořád ještě nezapadlo.
Po době, která vám připadá jako celé hodiny, se štěstěna najednou obrátí ve váš prospěch. Za sklem jedné z výkladních skříní se cosi pohybuje. Snad majitel obchodu, snad někdo místní, kdo by vám mohl poradit.
Projdete pod tabulí, na které hoří navzdory průvanu svíčka, a opřete se o dveře, na kterých je cedulka "Starožitnictví, Kuriozity a Bylinkářství Ignácie Čejkové". Zvláštní jméno, napadne vás. Zní to tak trochu jako pseudonym nějaké umělkyně.
Otevírající se dveře zavadí o zvonkohru, která se jemně rozklinká. Ocitnete se v malém, stísněném prostoru, vyplněném všemožnými věcmi. Normálně by se vám zdály jako veteš, ale tady máte pocit, jako by měly nesmírnou hodnotu. Od stropu visí svazky sušených bylinek. Nejste zrovna botanik, ale přesto se vám zdá, že většina z nich není běžně k dostání. Mezi svazky rostlin jsou rozvěšeny přívěsky roztodivných tvarů. Několik jich visí i na hřebících na zdi. Jeden z nich vezmete do ruky, abyste si ho prohlédli. Je kruhový, s vyrytým symbolem. Snažíte se rozpoznat, co zobrazuje, ale ve slabém světle se vám to nedaří.
"To je amulet, který má přilákat vaši pravou lásku," oznámí vám hlas ze vzdáleného kouta místnosti. "Nemohu vám ale zaručit, že opravdu funguje." Řekla to žena sedící za pultem. Předtím jste si jí nevšimli, teď se ale otočíte, abyste ji mohli pozdravit.
"Opravte mě, pokud se mýlím, ale zdá se mi, že něco hledáte."
Vypadá celkem mladě, ale její věk se nedá příliš dobře odhadnout. Dlouhé hnědé vlasy má nedbale stažené do uzlu na vrcholku hlavy. Její tváři, víceméně tuctové, dominují silné brýle. Vypadá trochu jako stereotypní knihovnice. Kolem krku má silný řetízek s medailonem. Je na něm vyryt symbol, který ze všeho nejvíc připomíná oko.
Vysvětlíte jí, že hledáte nádraží, a ona se usměje.
"Tak to máte za sebou pěkný kus cesty. Tudy většina lidí na nádraží nechodí."
Trochu dotčeně jí upozorníte, že to vás už taky napadlo.
"Asi už hledáte dost dlouho, co?" usměje se znovu, o poznání chladněji. Vytáhne z kapsy přesýpací hodiny a zadívá se na ně. Písek v nich jemně tančí, spíš než aby se sypal. "Musíte si pospíšit, váš vlak zanedlouho odjíždí."
Zvedne se od stolu - postřehnete, že má na sobě splývavou tuniku a volný svetr podobného střihu s kapucí - a přejde k policím v rohu.
"Ano, myslím, že tu mám něco, co by vám mohlo pomoct…"
Chvíli se přehrabuje v polici. Potom se obrátí zpátky k vám s plátěným sáčkem v rukou.
"Vyhoďte je do vzduchu a myslete na místo, které hledáte. Potom je sledujte."
Nakouknete do sáčku, který vám podává. Je plný okvětních plátků růží. Podrážděně se zeptáte, jestli to má být nějaký vtip. Upřeně se na vás zadívá, jako by vám nahlížela až do duše.
"Chcete raději, aby to vtip byl?" zeptá se hlasem tak mrazivým, že vás přejde chuť na další otázky. Pokračuje už o něco mírněji: "Věřte mi, prosím. Je to stejně dobré jako kdybych vám popsala cestu. Možná i lepší, protože moje instrukce můžete zapomenout."
I přes neutuchající nejistotu a nedůvěru, která ještě úplně nevymizela, se rozhodnete její nabídku přijmout. Se sáčkem v ruce se jí zeptáte, kolik to bude stát. Hodí po vás zvláštním pohledem.
"Jeden z vašich úsměvů bude stačit."
Schová si váš úsměv do velké sklenice s víčkem. Je to trochu divné, představit si, že ta narůžovělá mlha, která se v ní vznáší, je váš úsměv, ale věříte jí.
A za chvíli už stojíte na ulici a vyhazujete do vzduchu hrst růžových plátků. Když první z nich dopadnou na zem kolem vás, pocítíte slabé bodnutní zklamání. Když je ale začnete sbírat, zachytí je průvan a odnese část z nich ulicí pryč. Čas od času jeden z nich upustí a vytvoří tak další část cesty, o které mluvila Ignácie Čejková.
Spěcháte podél růžové cesty, když se náhle ocitnete na hlavní ulici. Přímo pod tabulí, která ukazuje směr k vlakovému nádraží. Uši vám naplní zvuky projíždějících aut, hovoru lidí a hlášení o odjezdech vlaků a vy si uvědomíte, že jste až doposud neslyšeli nic, kromě větru a svých vlastních kroků. Vzpomínka na zapadlý obchůdek se pomalu vytrácí. Jediné, co zůstane, je pár růžových plátků, které stále ještě svíráte v dlani.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama