Dvojník

22. srpna 2018 v 21:12 | Dark Lord Phouka |  Jednorázovky
Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!
Please, be patient with me. Tenhle příběh píšu už skoro týden a snažila jsem se ho dát dokupy co nejlépe. I tak mám dojem, že je to víceméně katastrofa. Please don't hate me for it.
Anyway, have a nice evening, my dear pumpkins.
Vaše Dark Lord.



Říká se, že vidět svého dvojníka značí vaši brzkou smrt. Věřili tomu už staří Vikingové a další kultury. Pokud někdy uvidíte sami sebe (a nemyslím v zrcadle), prostě brzy zemřete. Prý se to týká duše, nebo části duše, která se oddělila od těla, a to, že ji její majitel vidí, je špatné. Tak nějak. Aspoň myslím, nikdy jsem se o tyhle věci moc nestarala. Tedy až donedávna.
Pracuji v obchodě. Není to tak špatná práce, pokud vám tedy nevadí brzké vstávání a občasní nesnesitelní zákazníci. Někomu by to možná přišlo nudné a jednotvárné, ale já mám ráda rutinu.
Poprvé jsem si jí všimla, když jsem zrovna doplňovala zboží. Jen na zlomek vteřiny se mihla na okraji mého zorného pole. Žena, přibližně stejně vysoká jako já, v podobném oblečení. S mým obličejem. Stála na konci uličky a dívala se na mě. Jak jsem mrkla, byla pryč.
Vyvolalo to ve mně lehký pocit úzkosti, která se mi ale úspěšně dařila ignorovat. Byla to jen náhoda, říkala jsem si. Sem-tam prostě dva lidé mají podobné nebo to samé oblečení. A člověk dříve nebo později narazí na někoho, kdo je mu aspoň trochu podobný. Není na tom vůbec nic divného.
Asi týden se pak nic nedělo. Pokračovala jsem ve své každodenní rutině a na podivný incident jsem si ani nevzpomněla.
Když jsem si jí všimla podruhé, bylo to těsně po zavírací době. Zamykala jsem zrovna prosklené hlavní dveře, když moje periferní vidění zaregistrovalo pohyb. Vzhlédla jsem. Stála na opačné straně ulice. Zase byla oblečená jako já, měla dokonce i stejný účes. Zírala přímo na mě. Netvářila se zvědavě nebo překvapeně, jako člověk, který právě narazil na svého dvojníka. Měla dokonale neutrální výraz. I přes tu vzdálenost jsem si byla jistá - vypadala přesně jako já. Měla jsem z toho dost nepříjemný pocit.
Zíraly jsme na sebe asi minutu, když mě probralo zařinčení klíčů na podlaze. Neuvědomila jsem si, že je pořád ještě držím, a tak mi nejspíš vypadly z ruky. Sehnula jsem se, abych je zvedla. Byla to jen vteřina, ale než jsem se znovu narovnala, byla moje dvojnice zase pryč.
'Asi jsem přepracovaná,' usoudila jsem. 'Už si představuju nesmysly.'
Tentokrát se mi zapomenout nedařilo. Nevím, čím to bylo. Možná tím upřeným pohledem, který jsem začínala vídat, kdykoliv jsem zavřela oči. Snažila jsem se nad tím nepřemýšlet. Vždyť o nic nešlo, ne? Někde v hloubi duše jsem ale začínala tušit, že to není tak úplně pravda.
K dalšímu setkání došlo o dva dny později na parkovišti za obchodem, kde pracuji. Byla už tma a parkoviště bylo skoro prázdné. Spěchala jsem k autu, které jsem toho dne nechala na opačné straně než obvykle. Mělo to svůj důvod - když jsem dopoledne přijela do práce, na mém obvyklém místě už parkoval nějaký sebevědomý zákazník. Svižně jsem přecházela od jedné lampy ke druhé, ve snaze vyhnout se neosvětleným místům. Už jsem byla skoro u auta, když jsem se ohlédla. Dělám to takhle večer celkem často - klasická paranoia, ujišťuji se tak, že mě nikdo nesleduje.
Byla tam, pod pouliční lampou na místě, kde zpravidla bývá moje auto. Cítila jsem, jak se mi stáhl žaludek. Zároveň jsem po celém těle ucítila horko, jako pokaždé, když je něco špatně.
S pohledem stále upřeným na ni jsem z kapsy vylovila klíče od auta. Už jsem to neměla daleko a v případě ohrožení se tam budu moci schovat. Rozhodně se tam dostanu dřív než ona.
Klíče v ruce my dodaly trochu odvahy. Hlasitě jsem si odkašlala.
"Haló?" zavolala jsem na svou dvojnici. Nezareagovala, byla jsem si ale jistá, že mě slyší.
"Potřebujete něco?"
Nic. Žádná odpověď.
"Všimla jsem si vás v obchodě. Chtěla jste se mnou mluvit?"
Stále žádná reakce. To, že ani jednou nemrkla, celé situaci rozhodně neubíralo na děsivosti. Začínal se ve mně probouzet vztek smíšený se strachem.
"Kdo sakra jste? Co chcete?!
Konečně se pohnula. Pomalu zvedala ruku, až ji držela nataženou v pravém úhlu k tělu, ukazováček namířený přímo na mě.
Zachvátila mě panika a já začala sprintovat k autu. Zatímco jsem se snažila odemknout, klíče mi několikrát upadly na zem. Nakonec se mi podařilo auto otevřít. Ani jsem nevěděla, jak se mi podařilo vyjet z parkoviště. Když jsem se uklidnila, byla jsem už v polovině cesty domů.
Mohlo by se vám zdát, že jsem zbytečně zpanikařila. A možná byste měli pravdu. Věřte mi ale, kdybych v tu chvíli dokázala zachovat klid, udělala bych to.
Po téhle příhodě jsem si začala vyhledávat informace. Byla jsem stále ještě trochu skeptická - koneckonců jsem se neocitla v žádném nebezpečí, i když jsem byla vyděšená a měla jsem dost špatný pocit. Navíc věta "stalkuje mě dvojník" ve vyhledávači mnoho ovoce nepřinesla. Převážně články o skutečném stalkingu a pár odkazů na povídky z redditu. Pak nějaká paranormální stránka, kterou jsem si otevřela na nové kartě za účelem bližšího prozkoumání.
Rozhodla jsem se specifikovat vyhledávání tak, že upřesním, že se jedná o mého vlastního dvojníka. Tentokrát bylo moje hledání o něco plodnější, pořád to ale nebylo ono. Nakonec jsem to vzdala a vyhledala si prostě heslo "dvojník".
Po chvíli hledání a pročítání článků na wikipedii a oné paranormální stránce jsem si utvořila aspoň nějaký obraz o dvojnících. Až podezřelé množství kultur v minulosti věřilo v to, co jsem zmínila už na začátku - že vidět svého dvojníka znamená blížící se smrt.
Začínám mít vážně nahnáno. Ukázalo se, že moje dvojnice zřejmě ví, kde bydlím. Dneska ráno jsem vykoukla z okna a viděla ji stát na protější straně ulice. Dívala se na mě.
To už na mě bylo moc. Zavolala jsem šéfovi, že mi není dobře, takže dnes nepřijdu.
Jak jsem odložila telefon, zmocnila se mě ještě větší úzkost. Zamkla jsem se a ve všech pokojích pozavírala okna a stáhla rolety.
Večer jsem zase strávila na internetu, ve snaze najít víc informací o dvojnících. S výjimkou již dříve nalezených článků jsem nic nenašla.
Na chodbě za dveřmi mého bytu se ozývaly kroky. Byli to zřejmě jen další nájemníci, přesto mě to děsilo. Napadlo mě zavolat policii, ale co bych jim řekla?
Venku už byla tma a kroky na chodbě pomalu utichaly. I tak jsem zůstala ve střehu. Už ví, ve kterém domě bydlím. Jak dlouho bude trvat, než najde to správné patro a moje dveře?
Noc byla strašná. Trvalo mi skoro dvě hodiny, než jsem dokázala usnout, a i potom jsem se každou hodinu budila. Probralo mě úplně cokoliv - zvuk auta venku na ulici, štěkot v dálce, zavrzání podlahy o patro výš. Nedělala jsem si iluze. Kterýkoliv z těch zvuků mohla být ve skutečnosti ona.
Asi ve tři ráno jsem to vzdala. Ať jsem dělala cokoliv, spát mi prostě nešlo. Snažila jsem se tedy nějak zaměstnat. Internet nepřipadal v úvahu, zase bych skončila u vyhledávání informací o dvojnících. Po tom jsem teď rozhodně netoužila. Další možností bylo přesunout se do obýváku a pustit si televizi. I to jsem okamžitě zamítla. Znamenalo by to totiž rozsvítit v obýváku světlo a to by bylo stejné jako vyvěsit do okna transparent se svítícím nápisem "jsem tady".
Dopadlo to tak, že jsem až do rozednění ležela v posteli a zírala na strop.

Celý den jsem nevyšla z bytu. Vlastně jsem měla v plánu zůstat v posteli, ale hlad a potřeba navštívit koupelnu mě z ní vyhnaly.
Nechala jsem zataženo, seděla u stolu a v šeru upíjela čaj. Přitom jsem uvažovala, jak by se daly co nejlépe zabezpečit dveře. Vzpomněla jsem si, že jsem někde slyšela, že démony je možné zastavit kruhem ze soli. Nebyla jsem si jistá, jestli by to zabralo i na mou dvojnici, ale ve svém zoufalství jsem byla ochotná to risknout.
Měla jsem v kuchyni poslední kilogramové balení soli. Na obkroužení celého bytu by to nestačilo, musela jsem si tedy vystačit s tím, že sůl nasypu podél dveří a oken.
Třetího dne, který jsem strávila doma, jsem zakryla velké zrcadlo naproti dveřím do ložnice. Nemohla jsem jinak, kdykoliv jsem někde zahlédla svůj odraz, měla jsem pocit, že mě skrz něj sleduje moje dvojnice. S menším zrcadlem v koupelně jsem si starosti dělat nemusela, v záchvatu paniky jsem ho rozbila chvíli předtím.
Většinu času jsem teď byla ve své ložnici. Narozdíl od většiny pokojů v mém bytě neměla okna do ulice, takže jsem se tam cítila alespoň trochu bezpečněji.
Už mě zase děsily i kroky na chodbě. Jistě, nejspíš patřily sousedům z mého patra, ale jak jsem si tím mohla být jistá? Ven z bytu už jsem nevycházela. Vždycky tu přece byla možnost, že si mě někde všimne a bude mě sledovat až domů.
Byla jsem doma už pátý den, když mi zazvonil telefon. Byl to můj šéf, nejspíš chtěl vědět, jak na tom jsem a kdy přijdu do práce. Nezvedla jsem to. Jak jsem si přece mohla být jistá, že je to opravdu on? Pokoušeli se mi zavolat ještě asi třikrát. Pak jsem si ztlumila zvuk, aby nebyl venku slyšet.
O pár hodin později zazvonil zvonek. Zůstala jsem v ložnici a skoro zadržovala dech. Nesmí mě najít! Zvonek znovu zazvonil a zvenčí se ozval hlas, který volal moje jméno. Ten hlas jsem znala, patřil jedné mojí kolegyni. Že by to byla opravdu ona?
Vyplížila jsem se z pokoje a pomalu se kradla chodbičkou ke dveřím. Našlapovala jsem zlehka, aby to nebylo slyšet. Opatrně jsem došla až ke dveřím a vyhlédla kukátkem na chodbu.
Byla to opravdu moje kolegyně. Stála těsně u dveří a vypadala ustaraně. Znovu zmáčkla tlačítko zvonku a zavolala moje jméno. Ruka mi sklouzla na kliku. Možná bych ji mohla pustit dál… Koneckonců o mě určitě má starost. Sevřela jsem kliku prsty a chystala se ji zmáčknout. A pak jsem si všimla JÍ.
Stála jen kousek za mou kolegyní a vypadala stejně jako nejspíš v tu chvíli já. Pobledlá, vlasy už několik dní nečesané, kruhy pod očima. Našla mě.
Rozběhla jsem se zpátky do pokoje. V panice jsem přitom vrážela do všeho, co mi stálo v cestě. Ukopla jsem si palec o stoličku v předsíni, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Jediné, na co jsem dokázala myslet, byla moje dvojnice. Musím se od ní dostat co nejdál.
Přede dveřmi do ložnice jsem zakopla. Ve snaze udržet rovnováhu jsem rozhodila rukama a chytila se první věci, která se naskytla. Bylo to prostěradlo, kterým jsem před pár dny zakryla to veliké zrcadlo. Rovnováhu se mi udržet nepodařilo, místo toho jsem přistála na zemi a prostěradlo sklouzlo na zem vedle mě.
Chvíli jsem seděla na podlaze a lapala po dechu. Zvonek přestal zvonit. Že by to moje kolegyně vzdala? Nebo se rozhodla zavolat policii? Možná… Policie by mou dvojnici možná mohla odehnat.
Při té myšlence se mi skoro ulevilo. Všechno bude v pořádku! Přijede policie a já už snad budu v bezpečí. Tiše jsem se rozesmála. Vyhrála jsem!
Pomalu jsem se zvedala na nohy. Bude to dobré, opakovala jsem si. Potom jsem zahlédla svůj odraz v zrcadle.
Vypadala jsem strašně. Přesně jako moje dvojnice - nemyté, rozcuchané vlasy, zapadlé oči, uštvaný výraz. Navíc jsem se viděla dvakrát.
Polilo mě horko. Stála přímo za mnou a přes moje rameno se dívala do zrcadla. Pořád vypadala úplně stejně jako já, ale narozdíl ode mě se tvářila naprosto neutrálně. Ne, tohle není pravda. To se mi musí zdát! S výkřikem jsem uhodila do zrcadla. Roztříštilo se a ostré střepy se mi zaryly do ruky. Nevnímala jsem bolest, chtěla jsem jen, aby ta druhá zmizela.
Ohlédla jsem se. Nezdálo se mi to. Opravdu tam byla, stála ve dveřích do mojí ložnice a dívala se přímo na mě.
"Ne!" zaječela jsem a začala ustupovat do kuchyně. Pryč, musím se od ní dostat pryč!
Pomalu kráčela za mnou. Všechny její pohyby byly plynulé, jako by se pohybovala pod vodou, přesto mi celou dobu stačila.
"Nech mě být!"
Narazila jsem zády do stěny. Prošla jsem už celou kuchyní. V dalším úniku mi bránil fakt, že odtud nevedl jiný východ.
Přiblížila se o další krok.
Nebo tu byla možnost?
Vrhla jsem se k oknu a snažila se ho otevřít. Ano, tohle bude moje cesta ven! Jakmile vylezu z okna, budu moci zmizet co nejdál.
Trvalo mi až příliš dlouho, než jsem okno otevřela. Jakmile se to podařilo, oslepilo mě jasné sluneční světlo. Konečně! Cesta ven!
Vylezla jsem na římsu a naposledy se ohlédla po své dvojnici. Její výraz se změnil. Tvářila se teď skoro smutně a měla mírně skloněnou hlavu. Výborně. Třeba se mi podaří zmizet než se na mě znovu podívá.
Zhluboka jsem se nadechla a udělala jsem krok do prázdna. Vzápětí mi má dvojnice zmizela z očí. Teprve potom jsem si uvědomila skutečnost, která mi až doteď nedocházela - z mého okna v desátém patře žádná úniková cesta nikdy nevedla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama