Huldra

1. srpna 2018 v 15:34 | Dark Lord Phouka |  Jednorázovky
Zdravím, smrtelnící, nemrtví i Jiní!
Jak přežíváte tohle ohavné počasí? (tak fajn, někteří lidi si možná pochvalují, že je hezky a svítí sluníčko, i když v tomhle vedru už to musí být pořádní šílenci) No, pořádná bouřka by rozhodně neuškodila, nemám pravdu?
Naštěstí ani to vedro nijak neubíjí moji schopnost vyprodukovat aspoň jeden blábol týdně, takže jsem zase tu s novou (upozorňuji - novou!) povídkou. Tak se snad bude líbit.
Poznámka: ačkoliv jsem v zemi zmíněné v povídce byla a strávila jsem tam velkou část loňského roku, moje cestování tam se omezilo převážně na trasu mezi obytným domem a kravínem, popřípadě mezi obytným domem a místním obchodem, kde jsme si kupovali sladkosti na váhu (skvělá věc - kéž by se to zavedlo i tady!). Pokud byste tedy narazili na nějaké nestrovnalosti týkající se cestování po Norsku nebo norské přírody, dejte mi prosím vědět, ať je mohu napravit.
Děkuji
A teď už k té povídce. Příjemné čtení, my dear pumpkins.
Vaše Dark Lord.



Potkal jsem ji asi před rokem, když jsem byl na prázdninách v Norsku. Nejsem zrovna společenský typ, takže když jsem se rozhodl vyrazit na túru po norské divočině, nikoho jsem se nechystal s sebou vzít. Prostě jsem si naplánoval trasu, ujistil se, že budu mít každou noc kde přespat, koupil letenku a pak už jen doufal, že můj výlet neukončí nějaký hladový medvěd. S pomocí internetu a tipů od kamaráda, který tam už byl, jsem připravil cestu, na které jsem měl potkat pokud možno co nejméně lidí. Ideální podmínky pro to, abych se někde ztratil beze stopy, já vím. Ale jak už jsem řekl, mám rád samotu.
První dva dny proběhly celkem klidně. Z letiště jsem cestoval nějakou dobu autobusem, potom hodný kus cesty vlakem směrem na sever. A pak už jsem pokračoval po svých. Moje pouť vedla po lesních cestách, pořád dál směrem na sever. Nijak jsem si nemohl stěžovat. Byl tu klid, jen sem-tam jsem zahlédl veverku nebo zajíce, a houštiny podél cesty byly plné borůvek a brusinek. První noc jsem strávil na lavičce u vlakové zastávky v nejbližší vesnici (asi čtyřicet kilometrů od místa, odkud jsem vyrazil). Další den to samé. Jak už jsem řekl - první dva dny byly bez jakýchkoliv zvláštních událostí.
Třetí den jsem potkal JI. Moje cesta ten den vedla lesnatým údolím mezi dvěma horami. Měl jsem už za sebou asi dvacet kilometrů a blížilo se poledne. Měl jsem v plánu si v průsmyku trochu odpočinout, než budu pokračovat dál. Na farmu, kde jsem měl dohodnuté přespávání na ten den, jsem to měl ještě dvacet dalších. Zrovna jsem se posadil na kámen a chystal se vytáhnout svačinu, když se objevila na protější straně cesty. Bylo to tak náhlé, že jsem si ani nevšiml, odkud se vynořila.
První, čeho jsem si všiml, bylo, že je to, co by se dalo nazvat "krásná". Měla příjemný, souměrný obličej s jemnými rysy, drobným nosem lehce postříkaným pihami a hezky tvarovanými ústy. Její oči měly jasně zelenou barvu. Tak jasně zelenou, že to snad ani nemohlo být přirozené. Druhá věc, které jsem si všiml, byla, že je úplně nahá. To, co jsem zprvu považoval za šaty, byly její vlasy. Napadlo mě, že jsem snad ještě nikdy neviděl dívku s takhle dlouhými vlasy. Sahaly jí snad až ke kotníkům. No, možná ne ke kotníkům. Stála ve vysoké trávě, takže jsem neviděl, kde přesně jí vlasy končí.
Chvíli jsme se jeden na druhého mlčky dívali. Chtěl jsem se jí zeptat, jestli je všechno v pořádku (protože rozhodně není normální, aby někdo běhal nahý po lese, to se na mě nezlobte), ale tak trochu mě předběhla a promluvila první. Norsky.
"Excuse me, I don't speak norwegian*," pokusil jsem se vytasit aspoň svou angličtinu. Většina Norů anglicky rozumí, zejména těch mladších. A tahle holka vypadala věkem tak na studentku střední školy. I když to pořád nevysvětlovalo, co tu dělala. "Is everything alright**?"
Znovu řekla něco v norštině a ústa se jí roztáhla do širokého úsměvu. Pak mi pokynula, jako by chtěla, abych k ní přišel blíž. Její klidné, nenucené chování jako by mi naznačovalo, že je všechno v pořádku. Nic se neděje. Pomalu se natočila směrem k lesu, zároveň ze mě ale nespouštěla oči.
"Komme***."
"Cože?"
S úsměvem ke mně natáhla ruku. Trochu zmateně jsem na ni zíral. To po mně chce, abych s ní šel někam do lesa? To bych neudělal ani doma, natož v cizí zemi. V tu chvíli mě zachvátil zvláštní pocit. Na jednu stranu jsem věděl, že rozhodně není moudré následovat úplně cizího člověka někam do lesa. Zároveň jsem ale cítil, jak mě k ní něco táhne. Jako by mezi námi byl provaz, kterým se mě ta holka snaží přitáhnout na svou stranu cesty. A byla čím dál silnější.
Netrvalo dlouho a, aniž bych si uvědomil, že jsem se zvedl, najednou jsem stál uprostřed cesty. Zíral jsem na ni a z mozku jako by se mi vypařily všechny myšlenky. Jediné, co existovalo, bylo horké slunce (překvapivě horké na to, jak daleko na severu jsem byl), její zářivé oči a ruka, kterou ke mně natahovala. Ještě kousek… Ještě kousek a vezme mě za ruku a pak už nebude na ničem záležet.
Najednou vytřeštila oči a ruku zase sklonila. Oklepal jsem se, jako bych se právě vzbudil z nějakého podivného snu. Co se stalo? Uvědomil jsem si, že šumění borovic a zpěv ptáků přerušil nějaký jiný, hlasitější zvuk. Pak jsem ucítil brnění v kapse kalhot. No ovšem. V téhle části lesa možná nebyl signál, takže mi nikdo nemohl volat, já si ale nařídil budík, abych se svačinou nezdržoval moc dlouho a včas vyrazil dál. Proto teď můj mobil hlasitě bzučel a vyřvával na celý les otravnou melodii, která měla zajistit, že se za každých okolností hned proberu. A fungovalo to i tentokrát. Na mou novou známou to mělo víceméně stejný účinek jako obvykle na mou ospalost. Otočila se a zmizela mezi stromy.
Trvalo mi jen pár minut, než jsem se vzpamatoval a uvědomil si, že bych měl opravdu zase vyrazit. Po deseti kilometrech už mi ten incident připadal poněkud matný a když jsem navečer dorazil na farmu, kde jsem měl přenocovat, už jsem si na něj z nějakého důvodu ani nevzpomněl.
Záhadná dívka z lesa se mi ale připomněla překvapivě brzy. Když jsem se následujícího rána probudil, objevil jsem na zamlženém okně svého pokoje několik otisků ruky.

Kdybyste náhodou do toho údolí někdy zabloudili a narazili na tu dívku, vyřiďte jí, že se omlouvám. Poznáte ji snadno - má dlouhé, zrzavé vlasy a její záda připomínají vykotlaný kmen starého stromu.



Překlad pro čtenáře méně jazykově zdatné:
*(angl.) Promiňte, nemluvím norsky.
**(angl.) Je všechno v pořádku?
***(nor.) Pojď.


Zdroj obrázku: můj mobil
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kalamity Iharo Kalamity Iharo | E-mail | Web | 2. srpna 2018 v 20:37 | Reagovat

Lovely story. I really like it. Really! It's calm, nice, easy story telling. Still it has surprising twist. And that picture. Oooooh, that picture! Good job done, Dark Lord!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama