Na lovu

26. září 2018 v 19:13 | Dark Lord Phouka |  Misthaven
Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!
Tak jo, jsem tu! A pořád existuju, což je fajn. Creepycon byl bezva (hlavně proto, že jsem se stala orgem a mohla jsem tak efektivněji otravovat lidi, co mám ráda). Zveřejnila bych fotky, kdybych nějaké měla, ale vzít si na con foťák pro mě znamená víceméně to, že ho nechám celý víkend v batohu.
Jo a taky mě vzali na Akicon, takže pokud se chystáte, uvidíme se tam! Přijďte mi dát svůj autogram ;)
Tak, a teď už k dnešní povídce. Dělala jsem, co jsem mohla, tak snad to má hlavu a patu XD
Příjemné čtení, my dear pumpkins.
Vaše Dark Lord



"Byla vždycky tak hodná…" zašeptala unaveně vyhlížející žena středního věku. Přitom nespouštěla oči z jednoduchého náčrtu mladé dívky. Po tváři jí sklouzla slza.
"Říkala jste, že zemřela na tuberkulózu?"
"Ano," pohlédla na vysokého, tmavovlasého muže, který se nad ní skláněl. Na krku mu na tenkém řetízku viselo několik zvláštně tvarovaných přívěsků, které se ve světle petrolejky leskly. Žena věděla dost natolik, aby se neptala na jejich význam nebo původ. Místo toho se zeptala: "Můžete tohle šílenství zastavit?"
"Udělám, co budu moci, Frau Hambleton," odpověděl konejšivým tónem. "Ale obávám se, že ji nebudu moci vyléčit. Dlouho jsem se tím zabýval, ale zdá se že lék neexistuje."
"Už jsme se s ní rozloučili," sdělila mu paní Hambletonová. "Smířili jsme se s tím, ale ona to nechce pochopit."
"Mluvila jste s ní?" zeptal se mladík, který postával v rohu místnosti. Mohlo mu být něco přes dvacet, vlasy barvy zralé pšenice mu padaly do očí a nos měl pokrytý pihami. Cosi v jeho pohledu prozrazovalo, že už viděl víc, než bylo pro někoho v jeho věku zdravé.
"Hned první večer, kdy se vrátila, napadla několik lidí. Když přišla sem, prosila jsem ji, ať toho nechá, ať odejde…"
"Pořád se ale vrací a lidé umírají," dokončil za ni starší z obou mužů. Zlehka položil paní Hambletonové ruku na rameno. "Postaráme se, aby už neškodila. Vaše dcera si zaslouží klid."
* * *
"Máme všechno, co potřebujeme?"
"Pár kolíků, krucifixy, lahev svěcené vody… Jo, řekl bych, že nic nechybí."
"Jacku… Myslíš, že bude jedna lahev stačit?"
"Budeme ji vůbec potřebovat? Proč tam vlastně nejdeme přes den? Bylo by mnohem snazší tam prostě přijít a zlikvidovat ji v době, kdy je nejslabší."
"Je pohřbená na místním hřbitově."
"Kde jinde by měla být pohřbená? Není to snad daleko, ne?"
"O to nejde," povzdechl si Jackův starší společník. "Je to ale posvěcená půda. Nemůžeme si tam kopat, jak se nám zlíbí. Přinejmenším dokud je šance, že nás někdo uvidí. Pokud se dostaneme do potíží s církví, všechno se zbytečně zkomplikuje."
"Místní kněz přece o všem ví!"
"Tady jde o princip. Co kdyby nás viděl někdo zvenčí? Co bys udělal, kdyby se to doneslo třeba k arcibiskupovi?"
"Třeba by mu to nevadilo… Vždyť je to pro dobrou věc!"
"Ne, poslal by sem vlastního exorcistu. Trvalo by kdovíjak dlouho, než by sem dorazil. Do té doby by si Melanie mohla dělat, co chce."
Chvíli oba mlčeli. Potom Jack přikývl.
"Rozumím. Mám sehnat další svěcenou vodu?"
Jeho společník se zadíval na rychle rudnoucí oblohu.
"Obávám se, že to už nestihneme. Připrav se, vyrazíme!"
* * *
Než sesbírali všechny věci a dorazili ke hřbitovní zdi, slunce už zapadlo. Ještě nebyla úplná tma, ale obloha byla zatažená a oběma lovcům bylo jasné, že je čeká temná noc. Jediné zdroje světla, které měli, byly dvě lucerny, nyní částečně zatemněné, aby na sebe nestrhávali příliš mnoho pozornosti.
Jackův společník vytáhl z kapsy kabátu masivní klíč od hřbitovní brány.
"Nezapomeň, nenech se ničím zviklat. Možná jsi zvědavý na svého prvního upíra, ale zachovej chladnou hlavu."
Klíč se zarachocením zmizel v zámku.
"Kolik upírů už jsi dostal ty, Gaufride?"
Gaufrid se usmál. Ve světle lucerny to působilo trochu znepokojivě. Nebylo obvyklé, aby se Gaufrid usmíval.
"Pár už jich bude."
"A všichni dostali kolík do srdce. Nikdo z nich neunikl?"
"Ani kdyby chtěli. Když se staneš jedním z nich, něco se v tobě změní. Jako bys už to nebyl ty. A potom je tu ta záležitost s pitím krve a tak." Brána se s hlasitým vrzáním otevřela. "Tak. Jdeme na to."
Hrob Melanie Hambletonové našli snadno. Byl jedním z novějších, náhrobní kámen se ještě blyštil novotou a hlína na něm byla lehce zkypřená. Jako záhonek, který někdo pravidelně ryl.
"Do toho," pronesl Gaufrid klidně a odložil lucernu. Jack udělal otrávený obličej, ale následoval jeho příkladu. Potom zabořil do zkypřené hlíny rýč.
***
"Proč je pohřbívají tak mělce?!" povzdechl si Jack, když za nějakou dobu narazili na dřevo rakve. "Nebylo by mnohem jednodušší, kdyby je pohřbívali ještě o stopu hlouběji?"
"Zemřela před víc než půl rokem. To znamená uprostřed zimy. Jestli dokážeš uprostřed zimy vykopat ještě hlubší hrob, dej mi vědět. Rád bych to viděl."
Gaufrid si klekl a začal odhrnovat hlínu z víka rakve. Brzy se potvrdilo jeho podezření. Bylo rozlámané a to, jak se zdálo, zevnitř.
"Na tohle by byla potřeba obrovská síla," pronesl tiše.
"Na co?" zajímal se Jack a klekl si vedle něj.
"Na to, aby někdo prorazil tuhle dřevěnou desku zevnitř. Většina lidí by to nedokázala ani v případě, že by měli prostor k rozmáchnutí a neležela na nich tlustá vrstva hlíny." Odhrnul další trochu hlíny a hlasitě si povzdechl. "Je i v rakvi." Vyskočil a popadl lucernu. "A ona tam není!"
Gaufrid se rozhlédl kolem. Už byla úplná tma.
"Zůstaň tady," řekl. "Půjdu se podívat, jestli se neschovává někde poblíž."
Jack se zamračil, trochu podrážděný, že musí zůstat na místě, ale přikývl. Pohodlně se usadil v trávě vedle vykopaného hrobu a zadíval se na náhrobní kámen s dívčím jménem.
"Taky no nemáš jednoduchý, co?" zabručel. Nebyl zrovna nadšený. Tohle bylo poprvé, co se měli střetnout s opravdovým upírem a on měl prostě zůstat na místě a čekat. Proč si musí Gaufrid nechat všechnu zábavu pro sebe?
Kroky jeho společníka ztichly. Do teď je slyšel, ale tak nějak je nevnímal. Teď si teprve uvědomil, jaké je na hřbitově ticho. Až moc velké ticho.
"Gaufride!"
Nic. Žádná odpověď. Že by opustil hřbitov? Jack se zvedl a vzal si jednu z luceren, které zůstaly u hrobu. Rozhlédl se kolem, tak daleko, jak mu to mihotavé světlo umožňovalo. Nikde nikdo. Jen řady omšelých náhrobků. A pak si uvědomil, co bylo špatně. Lucerny zůstaly u hrobu Melanie Hambletonové obě dvě. Gaufrid odešel bez jakéhokoliv zdroje světla.
"Gaufride!"
Naprosté ticho. Nebylo slyšet ani šumění listí dubu u hřbitovní zdi. Jen Jackův nervózní hlas se odrážel od prastarých hrobů.
Pak zavrzala hřbitovní brána. Jack polekaně nadskočil a namířil tím směrem světlo. Nebyl to Gaufrid. U brány stála drobná dívka v potrhaných bílých šatech. Jack jí neviděl moc dobře do obličeje, ale měl pocit, že ji už někde viděl.
***
Gaufrid věděl, že je něco špatně, jakmile vstoupil do lesa, na jehož okraji se hřbitov nacházel. Bylo ticho. Až příliš velké ticho. Ve vzduchu visela hrozba. A bylo tu ještě něco jiného. Něco ho sledovalo. Rozhlédl se kolem a doufal, že je Jack v pořádku. Měl by být. Potom zrychlil tempo. Jack byl nezkušený a on doufal, že se mu jakoukoliv hrozbu podaří odvést co nejdál.
Za chvíli už běžel. A nebyl sám. Jeho bystrý sluch zachytil dupou dalších dvou párů nohou. To nebylo dobré. Doufal, že se bude muset vypořádat jen s Melanií, zdálo se ale, že problémů bude víc. Ještě trochu přidal a snažil se dál předstírat, že dýchá a lapá po dechu. Nakonec se zastavil na nějaké mýtině. V tu chvíli se mezi mraky prodral měsíc a svými paprsky ozářil celé dějiště. Gaufrid se ušklíbl. Jako by tu měl někdo smysl pro drama.
Z přítmí mezi stromy se vynořily dvě siluety - jedna nalevo, druhá napravo. Kráčely pomalu, plížily se jako kočky připravené v nestřeženém okamžiku zaútočit.
"Neschovávejte se ve stínech!" vyzval je Gaufrid podrážděně. "Jste dva a já jsem sám!"
Jako na povel se jedna z nich vymrštila a vrhla se mu po krku.
"Rovnou k věci, co?" prohodil Gaufrid a udělal krok vzad, aby udržel rovnováhu. Vzápětí do něj útočník narazil. Byla to postarší žena, asi ve věku paní Hambletonové. Měla stejné světlé vlasy. Nebyla to ona, ale z dálky by si je někdo mohl splést. Chytila ho jednou rukou za rameno, druhou mu opřela o hlavu a rovnou se mu zakousla do krku. Gaufrid klidně stál, nehybný jako skála. Jako by ho jen bodl komár.
Upírka se několik vteřin pokoušela sát. Potom ho znenadání pustila a hlasitě zaskučela. Z úst jí kapala černá tekutina.
***
"Melanie?"
Usmála se na něj a trochu sklopila oči. Jack pocítil záchvěv paniky. Kdy je Gaufrid, když ho potřebuje?!
Odkašlal si a opatrně ustoupil od hrobu. Rukou přitom zajel do kapsy a pevně sevřel krucifix, který mu dal místní kněz.
"Měla by sis jít lehnout."
"Jsi můj bratr?"
Ta slova ho zarazila. Byla pronesená až s dětskou nevinností. Melanie měla příjemný, zpěvavý hlas a zněla neuvěřitelně ztraceně.
"Přišel jsi pro mě?"
"Jo, přišel jsem pro tebe," zamumlal Jack a snažil se vymyslet, co dál. Tohle mu moc nešlo - od přemýšlení tu byl Gaufrid. "Přišel jsem tě uložit ke spánku." Věčnému, dodal v duchu. "Tak pojď, odpočineš si trochu."
Pomalu vykročila směrem k němu. Byla bosa a Jack si uvědomil, že ušmudlané, bílé šaty, které měla na sobě, byly ve skutečnosti pohřebním rubášem. Ustoupil ještě o krok od hrobu, aby jí udělal místo. Tohle jde až moc dobře, usoudil. Možná by si mohl po práci ještě zajít na něco k pití.
Málem zakopl o sousední náhrobek a musel na chvíli sklopit zrak, aby viděl, kam šlape. Když znovu vzhlédl, stála Melanie těsně u něj a pozorně si ho prohlížela. Její modré oči vypadaly ve svitu lampy ještě světlejší. Jackovi přeběhl mráz po zádech. Tohle nebylo dobré. Gaufrid ho mnohokrát varoval, aby si nepouštěl nikoho z Nich příliš blízko, a on to teď lehkomyslně porušil.
Melanie natáhla ruku a dotkla se jeho tváře.
"Ty nejsi můj bratr…" zašeptala a její ledový dech způsobil, že Jackovi naskočila husí kůže. Pak se usmála. Její zuby byly mírně zažloutlé a ostré jako zuby divokého zvířete. "Ale budeš."
Skočila po něm.
Měl to čekat, ale on byl tak zmatený a vyděšený, že se v tu chvíli ani nebránil. Probral se teprve v okamžiku, kdy zády narazil na náhrobní kámen a málem si vyrazil dech. Zatmělo se mu před očima. Nevěděl kde je, jen se ze sebe snažil odstrčit dívku, která se mu sápala po krku. Byla překvapivě silná. Rozhodně silnější než on. Vzpomněl si na rozbité víko rakve. Jestli to udělala ona, by by mohla udělat jemu?
Pokusil se ji ze sebe skopnout, ale noha mu vykopla do prázdna. Podruhé už byl úspěšnější. Přesněji řečeno, zasáhl ji. Podrážděně zasyčela a uhodila mu hlavou o zem. A ještě jednou. Pak ztratil vědomí.
***
Ze tmy se vynořila druhá postava. Chlapec, asi patnáctiletý. Hubený, s dlouhýma nohama a ušima, do kterých zoufale potřeboval dorůst. Škoda, že k tomu už nedojde, napadlo Gaufrida. Trochu mu připomínal Jacka. Gaufrid se zamyslel. Většina upírů, se kterými se střetl, měla chování nemyslících šílenců nebo divokých zvířat. Málokdy se s nimi dalo rozumně diskutovat. Nikdy u nich ale nezaznamenal strach. A tenhle chlapec vypadal vyděšeně. Těkal očima z Gaufrida na ženu (pravděpodobně jeho matku nebo něco podobného), která pořád prskala Gaufridovu černou krev a zase zpátky.
"Měli byste spát," oznámil jim Gaufrid. "Oni vás zpátky nepřijmou. Nejde to."
Odpovědí mu bylo dvojí zasyčení. Žena se znovu, trochu potácivě, zvedla na nohy a nespouštěla z Gaufrida pohled.
"Chcete to zkusit ještě jednou?"
Tentokrát pod nárazem obou jejich těl málem ztratil rovnováhu.
***
Jack neměl tušení, kde je. Cítil ostrou bolest na straně krku. A nedokázal se pohnout. To bude asi ztrátou krve, napadlo ho. Zároveň měl ale pocit, jako by na něm od ramen dolů leželo cosi těžkého. Vzduch kolem byl cítit směsí krve a hlíny. Pomalu začal znovu ztrácet vědomí. Poslední, co zaregistroval, bylo, jak mu mezi pootevřené rty něco kape…
***
Gaufrid toho měl dost. Shodil ze sebe ženu a chlapce chytil pod krkem. Věnoval mu utrápený pohled.
"Tohle se ti vůbec nemělo stát, kluku."
Odpovědí mu bylo zasyčení. Oba upíři byli teď rozdráždění na nejvyšší míru. Gaufrid se s nimi ale už nechtěl prát. Došlo mu, o co tu jde. Musí se co nejrychleji dostat zpátky k Jackovi.
Proběhl lesem tak rychle, že ani nevnímal okolí.
"Jacku!"
Už mu nezáleželo na tom, jestli ho někdo uslyší. Tady šlo o život.
Mezi stromy se vynořila kamenná zeď. Když Gaufrid předtím hřbitov opouštěl, prošel normálně bránou. Teď se jedním skokem přenesl přes zeď a přistál na náhrobku nějakého místního šlechtice.
"Jacku!"
Jack nebyl nikde vidět. Gaufrid zaregistroval jen dvě lucerny a drobnou, bílou postavu, sklánějící se nad otevřeným hrobem.
"Scheiße!"
Seskočil na zem a dlouhými kroky zamířil k hrobu Melanie Hambletonové.
"Melanie."
Pomalu vzhlédla a tiše zavrčela, jako zvíře vyrušené od jídla. Bledou tvář měla pokrytou krví.
"Kde je Jack?"
"Můj bratr teď odpočívá," sdělila mu zpěvavým hlasem. "Potřebuje klid, jinak umře. Nechceš, aby umřel, že ne?"
Gaufrid zajel rukou do kapsy kabátu.
"Ne, to rozhodně ne." Potom prudce vykročil kupředu a vychrstl jí do tváře svěcenou vodu. Zaječela, jako by ji polil kyselinou, a pokusila se po něm skočit. Srazil ji jedním mávnutím ruky a sklonil se k hrobu. Věděl, že není dobrý nápad se obracet zády k rozzuřenému upírovi, ale teď mu záleželo jen na Jackovi.
Ten vypadal hrozně. Byl bledý, tvář měl umazanou od krve a hlíny a na krku měl rány po dívčiných zubech. Melanii se navíc podařilo ho až do poloviny hrudníku zahrabat do hlíny na jejím hrobě.
"Sakra, Jacku!"
Gaufrid popadl přítele v podpaží a vytáhl ho ven. V duchu přitom děkoval komukoliv, kdo poslouchal, za to, že ho Melanie nepohřbila hlouběji.
"Všechno kazíš!" zavřeštěla Melanie, znovu vstát se ale neodvážila. "Měl to být můj bratr!"
"Promiň," utrousil a vzal Jacka do náručí. "Tenhle už je můj."
***
První, čeho si Jack všiml, když se probudil, bylo slabé světlo. To by tu nemělo být, napadlo ho. Tady má světlo chybět.
Potom postřel tlukot. Byl jen slabý, ale byl tam. Tlukot něčeho, co už dávno tlouct nemělo.
"Gaufe?"
"Jsem tady, Jacku."
Tichý hlas jeho nejlepšího přítele se vznášel někde poblíž jeho levého ucha. Byla z něj slyšet únava. To bylo špatně. Gaufrid nikdy nebyl unavený. Jack nad tím ale příliš neuvažoval. Daleko víc ho trápilo něco jiného.
"Já mám strašnou žízeň."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sabča Sabča | Web | 26. září 2018 v 19:22 | Reagovat

MÁŠ MOC PĚKNÝ BLOG
RÁDA BYCH TĚ POZVALA NA SVŮJ
DÍKY MOC :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama