Téma týdne

Rozum a cit

11. dubna 2018 v 16:17 | Dark Lord Phouka
Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!
Hádejte, kdo je tu tele a polil si notebook! Ano, správně, jsem to já. Takže notebook je v servisu a já píšu povídky na mobilu. Ach, jak hluboko jsem to klesla... No, vlastně ne tak hluboko, povídky na mobilu píšu celkem běžně a jejich kvalita je asi tak stejná jako u těch, které jsem napsala na počítači nebo ručně. Není to nic světobornèho, nevím ani, jestli to dává smysl, ale asi to bude muset stačit.
Tak příjemné čtení.
Vaše Dark Lord

Krok do neznáma

4. dubna 2018 v 11:42 | Dark Lord Phouka
Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!
Doufám, že jste měli hezké Velikonoce. A že návrat do zaměstnání či školních lavic nebyl příliš nepříjemný.
A teď už k dnešní povídce, protože můj mozek odmítá vymyslet cokoliv navíc.
Tak příjemné čtení!
Vaše Dark Lord

Vždycky je v tom nějaké "ale"

28. března 2018 v 7:43 | Dark Lord Phouka
Dobré ráno, smrtelníci, nemrtví i Jiní,
Tak už je mi líp, rozhodně líp než během víkendu. Rozhodně dost dobře na to, abych se pustila do psaní :) Takže dneska to vezmeme rovnou k dnešní povídce.
Příjemné čtení
Vaše Dark Lord

Vzkazy z Terryho stolu

21. března 2018 v 10:39 | Dark Lord Phouka
Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!
Ano, je to oficiální, jsem Dark Lord. Trpaslicon to definitivně potvrdil. A ještě k Trpasliconu: bylo to naprosto boží. Ať už přednášky, cosplaye nebo i z větší části probdělé noci (nad Kartami proti lidskosti, na které jsem trochu moc Ace, ale komu to vadí? Mně ani moc ne). Neumím psát reportáže, takže nemám tušení, co dalšího napsat... Takže pokud máte dotazy na Trpaslicon, nebo tak, budete to ze mě muset vytáhnout...
A teď už radši k dnešnímu výtvoru (není to tak úplně povídka, ale na nic lepšího se nezmůžu), protože jinak se do tohohle zapletu.
Tak asi příjemné čtení
Vaše Dark Lord

Život ve vzpomínkách

14. března 2018 v 14:10 | Phouka
Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!
Tak už jsem na tom o něco lépe než v neděli. Rozhodně se aspoň můžu pohybovat a očividně i psát. Došly mi ale epizody Červeného Trpaslíka (což jsem nečekala), takže se budu muset nějak dožít Trpasliconu (který začíná pozítří). Chystáte se tam někdo? Pokud ano, přijďte vzdát v sobotu dopoledne hold Lordu Voldemortovi! Nebo aspoň v pátek podpořit můj boj za svobodný Ankh-Morpork (a práva nemrtvých, samozřejmě. Mrtví jsou taky lidi!).
Tak. A teď ta povídka. Přeji vám příjemné čtení
Vaše Phouka

S tužkou v ruce

28. února 2018 v 9:53 | Phouka
Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!
Musím říct, že tyhle středeční povídky jsou ve školních týdnech tak trochu moje kotva... Aspoň se mám na co těšit - tedy kromě víkendu a čtení... a chatování... a Trpasliconu... a dalších věcí... A taky dnešní povídky
Tak příjemné čtení
Vaše Phouka

Energie magie

14. února 2018 v 10:34 | Phouka
Zdravím, smrtelníci, nemrtví, i Jiní.
Tak tu máme Valentýna, ke kterému jsem se rozhodla nenapsat naprosto nic. Ne, že bych proti němu něco měla, láska je úžasná, i když ta romantická jde naprosto mimo mě. Ale mám tu pro vás aspoň kraťoulinkou povídku na téma týdne.
Tak příjemné čtení!
Vaše Phouka

Neztrácet naději

31. ledna 2018 v 10:19 | Phouka
Tak je tu zase středa (pokud to půjde, ráda bych pravidelně zvěřejňovala příspěvky každou středu a neděli) a s ní další z mých výtvorů. A aby mi to šlo lépe, rozhodla jsem se opět pokusit o téma týdne. Přeji krásný den a příjemné počtení!

Čeho se bojíš?

25. ledna 2018 v 12:32 | Phouka

"Čeho se bojíš?" ptají se mě lidé, když zamykám svůj byt na tolik západů, kolik jen můžu.

Všimla jsem si toho celkem nedávno. Na to, že občas vídám zvláštní věci, jsem si už zvykla. Ale tohle bylo nové. Byl to pocit, jako by mě někdo sledoval. Pořád jsem se musela ohlížet za sebe. Na ulici, ve škole, doma. Už dřív jsem čas od času koutkem oka vídala podivné tvary a postavy, ale nikdy mě nijak neohrožovaly, takže jsem si jich nevšímala. Tohle bylo jiné.

"Čeho se bojíš?" ptají se mě lidé, když sypu na parapet sůl.

Vídala jsem je ve snu. Většina z nich vypadala jako lidé. Dokonalí lidé. Až moc. A přitom naprosto nelidští. Probudila jsem se s křikem, protože se po mně natahovali, jako by mě chtěli stáhnout k sobě.

"Čeho se bojíš?" ptají se mě lidé, když nad dveře přibíjím podkovu.

Vím, co jsou zač. Milují všechno krásné, milují talent. A ne, nejedná se o učitele z umělecké školy.
Setkala jsem se s jedním z nich. Bylo to dávno, ještě na střední škole. Tehdy jsem o nich nic nevěděla. Narazila jsem na něj v parku. Zeptal se mě, co bych si přála.

"Čeho se bojíš?" ptají se mě lidé, když věším do okna snítku třezalky.

Nenapadlo mě, že by to mohlo mít nějaký háček. Najednou jsem byla ve hře na flétnu nejlepší ze školy. Nabídli mi studium na konzervatoři. Okamžitě jsem přijala. Začala jsem hrát na koncertech. Všechno bylo perfektní. To, že je čas od času koutkem oka zahlédnu, mě netrápilo. A pak mě začali sledovat.
Teď už jsou všude. Zírají na mě z davu. Kdykoliv vyhlédnu z okna, vidím tam jednoho z nich, s průsvitnou tváří přitisknutou na sklo.
Začala jsem si hledat informace. Zjišťovat, co jsou zač. Opravdu plnili přání. Ale za každé přání je třeba zaplatit. Jak jsem mohla vědět, že moje neuvážená slova budou tak nebezpečná?
Tomu, kdo mi splnil přání, jsem slíbila, že jednou budu hrát jen pro něj a jeho přátele. Jak jsem mohla vědět, že 'jednou' pro něj znamená něco jiného než pro mě?

"Čeho se bojíš?" ptají se mě lidé, když jim odmítám hrát. Čeho se bojím? Bojím se, že bytost, která se jednoho rána probudí v mé posteli, nebudu já.
 
 

Reklama